Co bylo než...
V životě má všechno svůj začátek a konec. Obligátní věta, kterou člověk bere a vyslovuje s úplnou samozřejmostí. Když se však onen konec dostaví, ruku na srdce, každému z nás se tak trochu sevře hrdlo úzkostí. Nic méně život jde dál a zánikem čehosi je dán předpoklad vzniku něčeho nového a tomu, co bylo před tím, se po čase říká historie. Dost ale všeobecného polemizování o životě. Právě teď jste na stránkách nejmenší slovácké dechovky ŠOHAJI a tato kapela má také svoji bohatou historii. Milovníkům dechovky to dnes jistě není třeba vysvětlovat, ale pokud otevřeli naše stránky i ti, kteří úplně přesně nevědí ...
Pojďte si přečíst co bylo než ..
V roce 1993 jsem v létě udělala úspěšně státnice na VÚT Brno a když jsem v červenci, po promocích, brouzdala městem, na Zelném rynku mě zastavil můj známý, muzikant - baskřídlovák Kamil Barták. Jeho otázka byla jednoduchá: Půjdeš se mnou zpívat od září na Slovensko? Proč ne. Vzdělání dokončeno, rodinu jsem zatím neměla a zpívání byl můj velký koníček. Slovo dalo slovo a 16. září jsme vyráželi mojí Škodovkou na střední Slovensko. Svit u Popradu, tam se odehrálo 1. vystoupení čtyř muzikantů a zpěvačky. Složení kapely bylo baskřídlovka - kapelník Kamil Barták, trumpeta - Antonín Doupovec, harmonika - Ladislav Svoboda, tuba - Roman Božík a zpěv- Alena Konečná. Samozřejmě, že vůdčí osobou vystoupení byl na Slovensku známý a velmi populární humorista - Ander z Košíc, vlastním jménem Ján Pisančin, to je ten, díky kterému to vlastně všechno začalo.
Tímto dnem se roztočil kolotoč celé řady krásných vystoupení, sály bývaly vyprodány do posledního místečka a v některých městech, ale i vesnicích se hrály i tzv. dvojáky nebo trojáky. Na vysvětlenou, jde o dvě nebo tři vystoupení denně. Šňůry (vystoupení v řadě za sebou) trvaly tři, sedm ale i šestnáct dnů. Časově velmi náročné a to byl i důvod, proč se někteří muzikanti na svých postech vystřídali. Dnes už si přesně nepamatuji časové rozmezí a pořadí jejich výměn, ale na trumpetu hráli - Zdeněk Odehnal, Pavel Křivák a na harmoniku Aleš Podařil. Pro účinkování s Anderem z Košíc bylo naše seskupení nazváno "Malá dychová kapela z Moravy". Což se nám příliš nezamlouvalo, už jenom proto, že kapelník chystal natáčení prvního hudebního nosiče a každá kapela má přece svoje jméno. Tak jsme vymýšleli. Nakonec byl přijat můj návrh. "Ať tu mezi těmi mužskými nejsem tak sama." A na světě byla "Galánečka".
Jsme na přelomu roku 1993 a 1994. Neměla bych opomenout, že v této době přichází na svět první nahrávka Galánečky MC a CD Pálavské vršky, kde si zazpíval i Karel Hegner. V Prešově se natočila televize s Anderem z Košíc a v ČT Brno pořad z prostředí pravé moravské zabíjačky. Libor Pantůček, který později s kapelou nějaký čas vystupoval, si tam střihl za doprovodu Galánečky, coby "Američan", písničku O.K. Marženka.
V dubnu 1994 se podruhé oženil Kamil Barták. Svatební hostině v Blučině na myslivně, kterou z části podřídil budoucnosti kapely, bylo přítomno, mimo jiné hosty, i několik potencionálních sponzorů. Někteří z nich, pak výrazně podpořili rozkvět Galánečky. Ale pojďme zpět na Slovensko.
Máme ho projeto křížem krážem, zavítali jsme i na severní Moravu a přitom prožili spoustu pěkných chvil, poznali jsme celou řadu zajímavých lidí. Život ale není jen růžový, a tak přišly i problémy a úskalí. Říká se tomu ponorková nemoc. Jeden druhého už znáte skoro dokonale, ale jen velmi těžko se přizpůsobujete některým vlastnostem a povahovým rysům těch druhých. Každý z nás měl svoje klady, ale i vady, jako všichni lidé.
V květnu roku 1994 se mezi sebou nedohodli kapelník, někteří muzikanti a manager Andera z Košíc Jozef Slíva. Dodnes mám pocit, že se sešlo, jak se říká, moc kohoutů na jednom smetišti. Podstatná část kapely zůstala na Slovensku. Kamil Barták a já jsme opustili úspěšně rozjetou celoroční spolupráci, a jak se později ukázalo, v tu chvíli pomalu končila existence malé dychové kapely z Moravy. Jsme zase u konce! Tento okamžik byl ale impulsem pro Kamila. Dal dohromady další muzikanty, oslovil zpěváka Karla Hegnera, několik uměleckých agentur a s mým malým morálním a finančním přispěním se začala rozjíždět éra nejmenší slovácké dechovky, která už měla v ruce 1.nahrávky a pořad v televizi. Tak a mohu vypisovat další jména muzikantů, kteří hráli v této nové kapele. Na trumpetu si foukli Jiří Raiskub, Richard Blinkal, Radovan Hlaváček, když zrovna nebyl po ruce žádný trumpetista, zahráli si i klarinetisté Ladislav Svoboda, Libor Novotný nebo Zdeněk Jindra. Na harmoniku hráli Jaromír Zámečník, Blahoslav Hains, Milan Kučera a Josef Rapáč.
Mimochodem, Jarda Zámečník byl průkopníkem hraní melodie na harmoniku v této kapele. Abych to upřesnila a vysvětlila. Harmonika do té doby v Galánečce zastávala funkci doprovodného nástroje, hrála tedy pouze tzv. přiznávku. Ovšem to se změnilo 18. září 1994 na koncertě v Rádium paláci v Jáchymově, při němž se hrála a zpívala táhlá svatební píseň Keď sa mamko vydám. Pro velký ohlas u publika, chtěl kapelník zopakovat ještě jednou tuto písničku, což všem naznačil zvednutým palcem pravé ruky. Jarda ale pochopil toto gesto jinak. Otočil noty v notovém sešitu na písničku s číslem jedna a zvesela začal hrát docela složitou předehru polky Pálavské vršky. Nejdříve zavládlo zděšení, potom smích a nakonec se vše uvedlo na správnou míru. A důsledek? Od té doby si dechaři v Galánečce mohli oddechnout, to v okamžiku, kdy melodii za ně přebírala harmonika.
Před touto příhodou jsme ale byli u nově se rodícího obsazení Galánečky, probrali jsme trumpetisty, klarinetisty a harmonikáře, chybí tedy už jen tubisté. Na tubu hráli Roman Božík a Petr Štěrba. Připomínám, že jsme na přelomu jara a léta roku 1994. Vše se po dobu asi tří - čtyř měsíců stále vyvíjelo. Managerská obratnost kapelníka Kamila Bartáka, vybudovaná během několikaleté činnosti v DH Žadovjáci, kdy působil i jako spolupracovník na Moravské umělecké agentuře, byla opravdu skvělá, a tak se do diáře začaly vpisovat termíny prvních vystoupení. Asi koncem srpna se znovu obnovila spolupráce s Anderem z Košíc a my jsme se vrátili mezi překrásná slovenská pohoří, údolí a mezi perfektní publikum, teď už jako Galánečka a dokončili jsme, původně započaté, celoroční turné. Do konce roku 1994 se ustálil i kádr kapely. Baskřídlovka - kapelník Kamil Barták, trumpeta - Radovan Hlaváček, harmonika - Josef Rapáč a tuba - Petr Štěrba. Zpěv - Alena Konečná a Karel Hegner. Začali jsme křižovat i Českou republikou a to pomocí auta, které sponzorsky kapele poskytla firma Ford Rašino Brno a notovali jsme přes aparaturu, kterou stejným způsobem Galánečka získala od leasingové společnosti Forfin. Na většinu vystoupení v naší republice s námi jezdil, již jmenovaný, humorista a imitátor Libor Pantůček. Ten svojí kytarou a hlasem například Waldemara Matušky, Jiřího Korna nebo Jany Kociánové dokázal rozparádit celý sál. Začátkem roku 1995 jsme natočili druhou desku "Starodávná láska", kterou stejně jako tu první vydalo hudební vydavatelství Multisonic. V jarních měsících se začala rýsovat další, a jak později ukázal čas, i poslední personální změna v kapele. Díky pracovnímu vytížení a osobním důvodům ukončil svoji stálou spolupráci s Galánečkou Karel Hegner. Jeho nástupcem se stal zpěvák, který v té době zpíval s DH Podhoranka, Jindra Kotek. 30. dubna 1995 ještě sledoval koncert Galánečky v Syrovicích z první řady a 1. května už zpíval na vystoupení ve Zlíně a Otrokovicích, jako stálý inventář této kapely. A tak to zůstalo až do dnes. Skoro jako v pohádce!!!!! Na vystoupení v Otrokovicích máme také jednu veselou vzpomínku. Byl to tenkrát krásný jarní den. Svítilo sluníčko a pofukoval jarní větřík. Při vystoupení, které se odehrávalo na malém podiu v zámecké zahradě se najednou někde objevil malý igelitový sáček. Řeknete si no a co, při májové veselici to není zas nic tak neobvyklého! Ale on si poletoval jen tak vzduchem a vítr si s ním pohupoval stále směrem k nám až ho dopravil během našeho hraní do Petrovy tuby. Nic netušící Peťa hrál stále dál a jen s údivem sledoval naše rozchechtané a v tom okamžiku již nehrající a nezpívající obličeje. Zkrátka zase bylo veselo.
Nesmím také zapomenout na velmi důležitou část každé kapely, kterou je bezesporu zvukař. Jak zpíval ve své písni Karel Gott: Zvukař zázrak udělá. Prvním zvukařem Galánečky byl Eduard Vilkus, takový správný kliďas, který se s námi vždy rozdělil o svoji dobrou svačinu. A pak už začal dělat zázraky náš Milda. Jak jsem ho vždy představovala a představuji do dnes na našich vystoupeních mistr zvuku ing. Milan Džubera.
V létě roku 1995, přesněji řečeno koncem července jsme odjeli s Galánečkou do Oropesy del Mar ve Španělsku. Tam byl v létě 1994 na dovolené se svojí přítelkyní náš trumpetista Radek Hlaváček, dal kapelníkovi kontakt na manžele Dvořákovi, brňáky, kteří si pronajímali v tomto přímořském městečku hotel Moravia. A po vzájemné domluvě jsme tam celý měsíc srpen hráli po večerech na terase před hotýlkem za ubytování a stravu. Myslím, že se Španělům naše hudba docela líbila. Ostatně jen asi jednou nebo možná dvakrát za celý ten měsíc po nás lítala vajíčka či rajčata z balkonu domu, který stál přes silnici. V Oropese byla téměř celá sestava. Alena, Jindra, Kamil, Petr, Jožka jen ten kdo to vlastně spískal poslal záskok. Místo Radka hrál na trumpetu Stanislav Esterka. Jsem přesvědčena, že všichni na tento měsíc rádi vzpomínají, ostatně dal Galánečce její muzikantskou tvář. Denodenní hraní mělo zásluhu na tom, že se kapela sehrála a sezpívala naprosto dokonale a troufnu si říct, že z toho těžila celou dobu své existence. Oropesa vstoupila i do mého soukromého života. V únoru 1995 se rozešel se svojí přítelkyní harmonikář Jožka Rapáč a při cestě z jednoho koncertu ho to, jak se říká, pořádně vzalo. Aby ne, všichni jistě máme takovéto životní zkušenosti. Ovšem zkušený zpěvák, ale hlavně člověk Karel Hegner ho utěšoval. Něco jako pro jedno kvítí slunce nesvítí ... "Vezmeš si třeba tady Alču a bude..." No to bylo něco na mě. V duchu jsem si říkala "takovýho cucáka".
...pokračování připravujeme.
Alena Rapáčová